Karel Pilař ukončil svou úspěšnou kariéru! Stal se hokejovým agentem

Rozhodl ses ukončit svou úspěšnou kariéru, co tě k tomu vedlo a kdy padlo definitivní rozhodnutí?

Říkal jsem si to už před sezónou, že tohle bude asi moje poslední sezóna, a tak nějak to k tomu i dospělo. Začínal jsem už cítit, že toho bylo dost. Za svou kariéru už jsem odehrál hrozně moc zápasů a dával jsem do nich všechno. Hlavně před poslední sezónou jsem tvrdě dřel už na letní přípravě, abych se dobře připravil na sezónu. Chtěl jsem, aby to byla poslední dobrá sezóna, což se nepovedlo. Rozhodl jsem se skončit hlavně kvůli rodině a také už jsem se necítil jak ten rozdílový hráč, který by v týmu dominoval. Cítil jsem ze sebe, že už nejsem pro tým takovým přínosem, a proto jsem se rozhodl ukončit svou kariéru.

Prožil si úspěšnou kariéru, jak ji zpětně hodnotíš?

Byla to krásná jízda. Měl jsem štěstí jako jeden z mála lidí prožít úspěšnou kariéru a živit se hokejem, což byl už od mala vždycky můj sen. Chodili jsme v žácích koukat tady v Litvínově za plexisklo na naše vzory, kteří hráli za áčko. Díky té lásce k hokeji, ke které mě v Litvínově naučili se mi splnily sny. Za svou kariéru jsem opravdu šťastný, díky hokeji jsem se mohl podívat všude po světě, zahrát si slavnou NHL a prožít spoustu dalších skvělých zážitků.

Za Litvínov si odehrál přes 200 zápasů, jak na něj budeš vzpomínat?

V průběhu kariéry jsem doufal, že moje poslední sezóna bude doma v Litvínově. V Litvínově jsem se naučil hrát hokej, vyrostl jsem tady a byla tu vždycky spousta skvělých trenérů. Mám v Litvínově všechny kamarády a kdykoliv jsem doma hrál, tak jsem se rozhlédl do hlediště a viděl pořád ty stejné a známé tváře. Hráče to pak zavazuje k výkonu a k té hrdosti ke klubu, protože jsme menší město a lidí tím tady žijou. Hokej v Litvínově jsem miloval a doufal jsem, že budu mít tu poslední šanci dohrát kariéru doma.

Kam se budou ubírat tvé kroky po ukončení kariéry? Zůstaneš stále u hokeje?

Zatím to vypadá, že ano. Ještě je to čerstvé, ale začal jsem dělat hráčského agenta a jsem pořád ve styku s klukama, s manažerama a trenérama, které jsem za svou hokejovou kariéru potkal. Shodou okolností první můj hráč byl Ondřej Jurčík, se kterým jsme v Litvínově uzavřeli první kontrakt. Uvidíme jak to půjde dál.

Jaká je to pro tebe změna? Byl si zvyklý na každodenní dril a teď máš toho volného času asi přeci jen více.

Moje tělo nemusí být každý den připraveno po fyzické stránce. Na to jsem posledních pár let s přibývajícím věkem musel myslet každý den. Když jsem šel pozdě spát, tak jsem věděl, že to bude druhý den hodně bolet nebo nebudu na trénink připravený, tak jak bych chtěl. Teď už ta mentální připravenost tam není, člověk se musel připravovat na každý trénink i zápas a teď je to mnohem méně fyzicky náročné, ale je to zase něco jiného pro mě.

Jak vzpomínáš na NHL, kde si odehrál 90 zápasů?

Bylo to krásné, že jsem se mohl podívat do NHL. Šlo to všechno postupně, šel jsem těžkou cestou. Začínal jsem v první lize a měl jsem štěstí, že si mě vzali na zkoušku do Litvínova. Pamatuji si, že jsme tam šli spolu se Štrbákem a začali jsme tam oba extraligovou kariéru. Oba jsme se podívali s hokejem hodně daleko. Podařilo se mi v Litvínově se vyhrát, dostal jsem se do nároďáku s Albym, kde mi hodně pomohl. Byl jsem draftován Torontem, kam jsem šel opět s Albym. Toronto je asi nejhokejovější město na světě. Mentalita těch lidí a celé NHL, profesionalismus organizace, to bylo všechno neuvěřitelné. Byla to pro mě velká škola, hrát s takovými hráči, hodně z nich už je v síni slávy nebo se brzy do ní dostanou.

Budeš dál sledovat a fandit Litvínovu?

Samozřejmě! Jsem s Litvínovem spjatý, bydlí tu pořád moje maminka. Litvínovu jsem vždycky přál, i když jsem za něj zrovna nehrál. Klukům jsem fandil. Když byla ta mistrovská sezóna, tak jsem s nimi byl často v kontaktu. Moc mě mrzelo, že jsem u toho nemohl být, ale kluci říkali, že jsme jedna velká rodina, a že titul je všech Litvínováků. Fandit určitě budu nadále a vždycky budu srdcem Litvínovák.