Zdeněk Orct se vrátil na místo činu

Odchovanec Liberce Zdeněk Orct (* 1970) stihl v roce 1988 po příchodu do Litvínova nastoupit ještě ve finálové skupině mistrovství Československa juniorů (tehdy staršího dorostu) v sezóně 1988/1989 a získal zde zlatou medaili.
Zkušenosti mezi dospělými začal sbírat v „áčku“ za Viktorem Lukešem. Už v 21 letech pak hájil černožluté barvy ve finále nejvyšší soutěže proti Jihlavě.
Dlouhých třináct let byl oporou „Chezy“. Dvakrát se jako třetí brankář podíval i na mistrovství světa (1993 a 1998). Nejvyšší soutěž dále chytal na Kladně, krátce si odskočil do ruské Kazaně a v kariéře naposledy pokračoval až do konce poslední sezóny v prvoligovém Ústí nad Labem.

S Pavlem Francouzem spolupracuje coby jeho kouč už delší dobu. Využívají moderní metody, zejména analýzy záběrů speciální kamery, sledujícího při zápase pouze brankáře.
Požádali jsme nového člena realizačního týmu o rozhovor.

Chytal jste dlouhé roky a zažil toho spoustu. Co vy osobně vidíte ve své kariéře jako vrchol?
„To finále s Jihlavou určitě a vůbec zápasy play off. Hlavně skvělá utkání v semifinále s Trenčínem, parádní atmosféru... Rád si vzpomenu taky na zápasy v reprezentaci a své účasti na mistrovství světa.“

Prodloužit si ještě aktivní kariéru vás už nelákalo?
„Existuje taková eventualita... Bylo mi řečeno, abych se udržoval a byl připravený na případ, že by ještě bylo potřeba „odsedět“ nějaké zápasy třeba v Mostě. Nevím teď, jak je to reálné… Výstroj na hřebíček ještě úplně nevěším. Na ledě se do ní každopádně oblíknu a dál se uvidí. Mám taky sázku s „Majdym“ (Juraj Majdan, pozn, red.)...“

…prozradíte jakou?
„Vsadili jsme se o tisícovku, že mi z deseti nájezdů dá minimálně pět gólů.“

Více než čtvrtstoletí jste chytal nejvyšší soutěže dospělých. Která sezóna byla nejlepší a co vám nejvíc utkvělo v paměti?
„Hodně vzpomínám na své první roky tady v Litvínově. Zažil jsem ještě federální ligu. Pak na naše zápasy v play off.  Semifinále s Trenčínem jsem tenkrát odchytal výborně, za to finále podělal. Byl jsem mladý a zkušenosti chyběly. K tomu finále jsem tehdy přišel trochu jako slepý k houslím. No, už to zpátky nevezmu.
V Litvínově to bylo super. Přišly samozřejmě lepší i horší sezóny, ale tak to ve sportu chodí. Mrzelo mě pak, když jsem z Litvínova odešel.
Na Kladně se mi to nakumulovalo: zažil jsem hrozný rok, kdy jsme sestoupili, navíc jsem se v té době rozváděl a bylo toho na mě hodně. A vzápětí, hned rok na to, přišla euforie z postupu.“

Krátce jste si také z Kladna odskočil do Kazaně, v sezóně 2003/04.
„Byla to zajímavá zkušenost. Odchytal jsem tam bohužel jen asi deset zápasů a něco v play off, protože jsem se zranil. Ale získali jsme bronzové medaile.“

Udělal byste s odstupem času něco jinak?
„Vyčítám si to extraligové finále. To pořád. Ale to je prostě zkušenostmi. Mít tehdy současnou hlavu a tehdejší tělo, odchytal bych to jinak. A mohli jsme mít titul.“

Jak se za tu dobu změnilo chytání? Můžete popsat největší změny? Jen výstroj se změnila opravdu radikálně…
„Můžu srovnávat, zažil jsem to, ale vlastně se dost věcí skoro porovnávat nedá. Hlavní změny vidím v tom, že se hra zrychlila a také materiálně je hokej někde úplně jinde.“

Tak jinak - chytalo se vám líp dřív nebo později, v poslední době?
„Jak se to vezme. Teď umí "golfákem" vypálit všichni, zatímco když jsem začínal, bylo takových hráčů v mužstvu pět-šest. Dřevěnou holí to zkrátka nešlo. Dnešní kompozitní materiály jsou o něčem jiném. Ale zase jsme tehdy měli mnohem horší výstroj. V takové bych dnes brankáři doporučil vůbec na led nevlézt. Zvýšenou rychlost hry pak ještě umocnilo zrušení ofsajdu na červené čáře.
Co se týče chytání, vývoj šel taky hodně dopředu. Od rozštěpů a ještě nějakých výpadů, které se dělaly za mě, přes rozkleky a hybridy (poklek na jedno koleno), k dnešnímu „slajdování“ a podobným věcem.“

Není teď těch pokleků a rozkleků až příliš? Nepadá kvůli tomu nyní hodně gólů „nahoru“?
„Trochu asi ano. Hlavně mladí gólmani teď chodí dolů často zbytečně brzy. Trochu z obavy, aby to stihli, přitom jsou ale rychlí a nemají to zapotřebí. Často vidím, že každý zákrok už dole začínají a to je špatně. Ale je to o situaci, každá je jiná: některá vyžaduje zůstat stát, jiná jít dolů později, být trpělivý a podobně. Je to složitější, nechci se tady pouštět do obšírných rozborů, to by nebylo záživné. Nedá se zkrátka paušalizovat, co je lepší.“

Naposledy jste působil v Ústí. Jak vidíte budoucnost ústeckého hokeje?
„Možná, že ji teď nezná dobře ani tamní vedení. Je to spíš otázka pro něj. Doufám, že hokej udrží. Musí vypořádat dluhy, i k hráčům. Mě dluží i ze sezóny 2011/12, pak z loňské i předloňské. Není to jednoduché.“

Papírově jste aktivní kariéru skončil. Co vám teď z chytání nejvíc chybí?
„Mě to bavilo pořád, celou kariéru. Skončil jsem hlavně ze zdravotních důvodů. Jsem handicapován stavem kolene, to mě demoralizuje. Mám na něm zničené chrupavky i další věci. Jediné co je v pořádku je prý zadní křížový vaz... Doktor mi dokonce říká, že mě do deseti let čeká umělý kloub.“

Vida, také pohled na vrcholový sport…
Za tak dlouhou kariéru se zranění nashromáždí. Jak to vypadá ze "zdravotnického" pohledu brankáře?
„Měl jsem vyhozené rameno, spoustu zlomenin, naraženin a vykloubenin prstů, těžký otřes mozku (zhmoždění, dva měsíce jsem byl mimo po tom, co na mě ve Vítkovicích přiklekl Kaděra). Pak přišly kolena, záda, plotýnky... To už bylo přiměřené věku (smích).“

Pojďme k vašemu novému litvínovskému angažmá. Co konkrétně máte a budete mít v klubu na starosti?
„Přípravu brankářů A-týmu. Podílím se na ní i teď a zároveň se snažím trenérům pomáhat s tím, co je potřeba, protože jsem teď tak trochu trenér brankářů bez brankářů. Pavel Francouz je na mistrovství světa, Patrika Nechvátala klub uvolnil na hostování do Znojma a Lukáš Horák je po operaci ramene. Mám tak tady teď jenom úspěšného gólmana juniorů Soukupa, ale Horák už se zapojí co nevidět.“

Je podle vás dobře, že Patrik Nechvátal odešel do Znojma?
„Na mě to nezáleželo, ale souhlasím s tím – potřebuje chytat a taky chytat slušnou soutěž. Jen tady možná mohl na letní přípravu ještě zůstat, dala by mu myslím víc. Ale chtěli ho už tam, takže se nedalo nic dělat. Jinak je to gólman, který se mi líbí, stylově i dalšími věcmi. Potřebuje zapracovat hlavně na psychice.“

Jak pod vaším vedením probíhá příprava brankářů v létě? Kde čerpáte zkušenosti?
„Trenéři Rulík a Hořava nejprve chtěli znát mojí představu. První, co jsem chtěl, aby se spolupracovalo s trenérem brankářů mládeže Davidem Kovaříkem, na čemž jsme se dohodli. Pak jsme si sedli s trenéry, abychom přípravu dohodli podle mých i jejich představ. Někdy je trénink brankářů samostatný, jindy společný s mužstvem, podle potřeby a náplně. Jde o to skloubit to, tak to kombinujeme.
Jinak jsem hodně věcí čerpal z internetu a taky mám hodně materiálů od Michala Podolky, který dělal gólmany v Chomutově a teď je ve Spartě.“

Kdy počítáte se zapojením Pavla Francouze? Má letos docela dlouhou sezónu, absolvoval celý ligový ročník, reprezentační přípravu i celé mistrovství světa...
„Nějaké volno asi mít bude, jinak to nejde. Nejsem ale zastáncem toho, aby se 25-letému gólmanovi nakázalo: Přijď tehdy a tehdy, a hotovo. My mu řekneme svůj názor, on se vyjádří a dohodneme se. Když se gólmanovi vyhoví, je to lepší, i když si pak za to taky sám ponese zodpovědnost.
Pokud by do přípravy naskočil brzy, může se v červenci jen udržovat. Pokud později, budeme trénovat celý červenec. Já si proto radši žádnou dovolenou zatím neplánuju…“

Jak dlouho už vlastně s Pavlem Francouzem spolupracujete?
„Začínáme čtvrtý rok. Od té doby, co přišel do Ústí nad Labem.“

Co konkrétně chcete u Pavla Francouze vylepšit, na co se zaměříte?
„On se může zlepšit ve spoustě věcí. Je to pracovitý kluk, to je výhoda. Vlastně nám asi profesně prospěje i to, že se nedávno rozešel s mojí dcerou, i když mě to jinak mrzelo. Okolo nás tak asi bude větší klid.
Moje hlavní role v trénování bude po přechodu na led. Ale detaily si raději necháme pro sebe…“

Na závěr - cítíte se ve funkci trenéra brankářů nováčkem?
„V létě při přípravě na suchu ano. V sezóně na ledě, kde bude moje role větší, už tolik ne. Praxe mám dost a zkušeností k předávání snad také.“